Pětadvacet let od své nejslavnější, jednorázové epizody se znovu sešel kdysi slavný projekt ZEMĚTŘESENÍ, aby důstojně připomenul oněch pětadvacet křížků, jež mezitím přibyly i na hřbetech všech jeho členů. Pětadvacet let, které se rovnají čtvrtstoletí, což je, jen tak mimochodem, pěkná porce uplynulého času, ať už na to nakouknete z kteréhokoliv úhlu pohledu chcete.

Porce času oslavy hodná, řekli si jistě pánové, kteří byli k účasti v tomhle projektu nominováni na základě vítězství v anketě „Černá vrána“ v roce 1992, za níž stál kdysi mimořádně úspěšný rádiový pořad Gung-Ho a uspořádal ji v jakési opozici proti notoricky známému, středněproudému „Zlatému slavíku“. Hlasujících bylo poměrně hodně, nemýlím-li se (svůj koresponďák si ostatně ještě také matně vybavuji), a tak bylo jisté, že vyvolená čtveřice muzikantů si vítězství v jednotlivých kategoriích nepochybně zasloužila. 

Vždyť co jméno, to dnes legenda české (a snad i slovenské) rockové a metalové scény. Aleš Brichta, Miloš „Dodo“ Doležal, Vlasta Henych a Štěpán Smetáček byli tehdá jistotjistě na špici, a i když třeba někteří z nich nemuseli být v tom svém „oboru“ top, pohybovali se najisto mezi těmi nejlepšími. No a komu jinému měli tihle pánové tehdá složit poklonu, než tragicky zesnulému Jiřímu Schelingerovi, idolu jejich hudebního dospívání, po němž zůstal nikdy nedotažený albový projekt „Zemětřesení“.

Jak ukázala plzeňská zastávka „Zemětřesení  -  tour po 25 letech“, uběhnuvší čas pochopitelně všechny zúčastněné poznamenal, ovšem nikoho z nich ne tak zásadně jako Aleše Brichtu. Jeho zdravotní obtíže byly opravdu nepřehlédnutelné, ať už šlo o chlapce, který ho musel vodit, nebo fakt, že nevydržel stát víc jak tři skladby. A i když se tím nechci zabývat víc, než je v těchto souvislostech přiměřené, musím to zmínit aspoň proto, že to zkrátka celém koncertu přidávalo bohužel trochu smutný přídech. Ještěže alespoň hlasově to bylo celkem v pořádku, i když i tady musel občas vypomoct naopak svěže působící Dodo.

Který vůbec připomínal (v dobrém, samozřejmě) hlavního kápa, který celý ten podnik řídí rukou velezkušenou. Pečlivě si na pódiu nachystal tři kytary, v pauzách mezi skladbami to byl většinou on, kdo se ujímal milého slova (s nímž „Kartágo“ uvedl jako právě doznivší „Galéru“, za což ho Vlasta Henych ihned pokáral), a samozřejmě, když se opřel do strun, byla to jednoduše pastva pro oči i uši. A řekl bych, že to byla především jeho energie, která celý tenhle podnik nakonec uvedla do chodu, když to po některých oznámeních zkraje letošního roku začalo vypadat, že ze všeho nakonec sejde.

Milým hostem vystoupení se po Smetáčkově sóle na bicí stal Milan Schelinger, mladší bratr zesnulého největšího českého hardrockera, který byl s projektem ZEMĚTŘESENÍ od samého počátku spojen téměř půpeční šňůrou. Zcela fascinujícím způsobem s kapelou podal skladby „Zima“ a „Pohřeb přítele“ alias dva bonusy nově vydaného, zremasterovaného původního CD „Zemětřesení“, a doplnil je nesmrtelnou klasikou „Holubí dům“, aby pak už na pódiu zůstal až do konce, neboť jeho „Schelingerovská“ přítomnost dodávala ještě více lesku podstatě celého večera. V jeho světle pak, bohužel, zůstal i Aleš Brichta, byť, jak jsem již poznamenal, zpíval celkem slušně.

Finále bylo více než symbolické: „Nám se líbí“, „Jsem prý blázen jen“ a „Jahody mražený“. Zcela zaplněný sál plzeňské Alfy to ocenil frenetickým potleskem i skandovaným zpěvem a atmosféra v těch chvílích byla vskutku parádní, vždyť koncert se tak nenápadně natáhnul už na hodinu a půl výborné živé muziky. Přídavek na sebe proto nenechal dlouho čekat, a i když už nebyl z bohaté Schelingerovy hudební pokladnice, přece stál za to: „Paranoid“ a „Ace Of Spades“, podle Doda dvě jediné převzaté skladby, které zazněly na památném koncertě ZEMĚTŘESENÍ v roce 1993 (osobně se mi do toho plete ještě „Antisocial“ od ANTHRAX, ale je možné, že ji mám v paměti uloženou kvůli jiné příležitosti). Pak už byl definitivní konec, s nímž se dostavila nejen další vlna nostalgie, ale také spousty myšlenek na to, jak by se asi mohla vyvíjet a kam všude nás zavést kariéra Jiřího Schelingera, a to zejména po roce 1989, když už za hlubokého, odporného komunismu dokázal vdechnout život tak nádherným rockovým skladbám, jež nás provedly celým tím tolik výjimečným večerem. Na slibované druhé album projektu ZEMĚTŘESENÍ se proto už teď těším skutečně nesmírně.     

Setlist: Zemětřesení, Cesta, Lupič Willy, Galéra, Kartágo, Čas, Šípková Růženka, Co dělá indián, Zima, Pohřeb přítele, Holubí dům, Nám se líbí, Jsem prý blázen jen, Jahody mražený, Paranoid, Ace Of Spades

P. S. Samozřejmě byly i předkapely: FROZEN POPPYHEAD a 9. PLANETA. Upřímně, čím větší je dnes možnost toho, aby hrál skutečně každý, kdo má do zadnice díru, tím méně jsem příznivcem předkapel. Protože zatímco kdysi dávno předkapely znamenaly lákavou možnost rozšířit si obzory a objevit zajímavou skupinu, dneska už je to většinou jenom o nechutenství a zahozeném čase. První z jmenovaných v Plzni naštěstí nebyli až tak marní a věřím, že jejich metalu bych asi přišel na chuť, zato ti druzí byli přesně o tom, o čem jsem zrovna psal. A tím bych opomenutou kapitolu předkapel považoval tak nějak za vyřízenou.